Lucie Bílá se stárnutí nebojí

Lucii Bílou není třeba představovat, zná ji snad každý, jak se kdysi říkalo, od Šumavy k Tatrám. Nicméně nebude na škodu zmínit její současné aktivity, momentálně ji nejvíc času zabírá koncertní turné Bílé Vánoce. Takže právě k nim logicky směřovala první otázka … 


Jak probíhají bílé vánoce u Bílé?
 

Já je miluju, jsou jediným obdobím v roce, kdy můžu své nejbližší - ale i ty trochu vzdálenější - okolí rozmazlovat a nikdo se na mě proto nezlobí. A strojím stromeček 20. listopadu a likviduju ho až koncem února! Nemusím jen ten předvánoční mumraj, kdy jsou přeplněný obchody a každý shání o sto šest dárky. Já je teda taky strašně ráda kupuju, ale spíš v průběhu roku. Ono stačí, aby přede mnou někdo, koho mám ráda, vyslovil mezi řečí své přání, a ve mě se probudí Ježíšek v sukni a hned se pídím po tom, kde se to dá sehnat. Jinak dárek má hlavně potěšit a v tom případě je celkem jedno, jestli ho dostanete 24.12 nebo, já nevím, 3.8, i když se pochopitelně pod stromečkem se vždycky vyjímá nejlíp - už kvůli sváteční atmosféře. 


Když už jsme u toho, vyhledal jsem si ve svém archivu náš první rozhovor, který se odehrával v době, kdy ještě nebyl na světě. Tenkrát jste na moji otázku: „Nechala jste si na ultrazvuku zjistit pohlaví svého dítěte a budete ho vychovávat stejně, jako rodiče vás“, odpověděla toto: 
 

Nenechala. Teď, když těhotenství konečně vyšlo, je mi to srdečně jedno. Já měla početí původně krásně vymyšlený podle zvěrokruhu - holka Ryba, kluk Lev - když ale utíkaly dlouhé týdny a nic, podstatně jsem ze svých dokonalých pánů slevila a teď jsem šťastná, že nějaké vůbec bude. Jinak ne, že bych astrologii stoprocentně věřila, ale třeba všechno, co je podle ní pro Skopce charakteristické - sociální cítění, smysl pro spravedlnost, bojovnost a neobvyklý smysl pro humor – na mě sedí jak ulitý. I mí kamarádi jsou ve znameních mě příznivých a naopak ti, co mě nemůžou ani cítit - a já je teda taky ne - se narodili pomalu ve stejném měsíci.
Pokud jde o výchovu, je to těžké takhle dopředu říct, každé dítě je jiné, na některé se stačí jen přísně podívat a je hodné, na jiné se musí trochu přitvrdit. Mě teda naši vychovávali fakt skvěle, takže se mu to budu snažit vrátit - i když si teď vzpomínám, že jsem kdysi tátu za to, že mě - teď nevím v kolika letech - nechtěl pustit na tancovačku chtěla uškrtit, pochopitelně teda v myšlenkách! Dnes mám kupodivu naopak pocit, že mě bil spíš málo! On u nás v rodině představoval takový ten zdravý selský rozum - ten jsem po něm zdědila, což se mi později v branži hodilo - maminka srdce, tak to má podle mě být. Ta mi zase geneticky předala vztah k domácím pracím, které mě obrovsky baví – včetně vaření i zavařování. 

Jaký máte vůbec pocit, když se ohlédnete za svým životem. Jsou nějaké události či chvíle, které byste nejraději neprožila? 
 

Ne. Stejně jako to zpívala Edith Piaff - nelituju ničeho. A hlavně ne samu sebe. Všechno je tak, jak být mělo, to znamená v rovnováze. S pytlem plným štěstí chodí v životě zákonitě i druhý, v němž jsou zlé a nepříjemné věci. S vymazáním něčeho negativního bych se tak musela logicky vzdát i něčeho pěkného, a to bych nerada. Navíc mnohé nepříjemnosti s odstupem času vidíte jinak a občas ke svému velkému překvapení dokonce zjistíte, že pro vás byly vlastně přínosem - i když to tak tehdy vůbec nevypadalo. Osud někdy rozdává podivné karty a já se už naučila vystačit s těmi, co mám v ruce. Nebrečím, když to nejsou samá esa - ono by mi to stejně nepomohlo - navíc někdy se dá vyhrát i bez nich. A i když prohraju, není to konec světa, jen začátek další hry. Nesmím ji ale nikdy vzdát. Jak se říká v jedné krásné pohádce: Zkoušel, prohrál, zkoušel, prohrál. Ale ve skutečnosti člověk prohrává, jen když přestane zkoušet. Mám i sny, v jejichž splnění stále věřím, ale ty si nechávám pro sebe. Ne z pověrčivosti, že by se to pak třeba nesplnilo, ale prostě mám svá tajemství. 

 

 

A co budoucnost, máte ji naplánovanou?
 

Říká se, že když lidi plánují svůj osud, Pánbůh se u toho může potrhat smíchy. Vzpomínáte si na film, Jáchyme, hoď ho do stroje? Jak si hlavní hrdina řídí život podle kondiciogramu, kde má přehled dobrých nebo špatných dní aby nakonec zjistil, že byl někoho úplně jiného? Takže asi tak. Navíc mám ráda přítomnost, tou žiju.

Každý hlas stárne a ženský zvlášť, ale vy zpíváte už pětadvacet let a znát to není, stále jste na vrcholu. Jak to možné? 


Já myslím, že se to odvíjí podle toho, kdo jaký žánr zpívá. U opery a klasického zpěvu jsou nároky pochopitelně vyšší. Je jasné, že o něj musím pečovat, i když někdy ani to nestačí. Já třeba letos musela předčasně ukončit vystoupení na hudebním festivalu Benátská noc. Celý den totiž pršelo a na pódiu byla taková zima, že už jsem prostě dál zpívat nemohla…

A jak se vyrovnáváte se stárnutím jako žena?
 

Snažím se udržovat v kondici, to je jasné. Posilovnu jsem jen vyměnila za tělocvičnu, chodím na jógu. Já si přitom dlouho myslela, že je to spíš odpočinková záležitost, když totiž vidíte ty usmívající se lidi v tureckém sedu, nenapadne vás, že to může být kromě duševní relaxace i dřina, po které vás bolí všechno, ale je! Jenže ta bolest je taková jiná, možná i příjemná, nevím. A pravidelně si dopřávám thajskou masáž, je úžasná! Jinak ovšem nebojuju zarputila se stárnutím, ani se ho nebojím. Nedala bych si třeba chirurgicky vyhladit vrásky, mám je naopak ráda, zrcadlí se v nich celý můj život, všechny mé úspěchy i pády. A o to bych nechtěla přijít ani náhodou. Pro mě nejsou cestou nepřirozené zásahy do organismu - například píchat si botox, jít na plastickou operaci, atd. Kdysi jsem zkoušela umělé nehty a šly hned pryč. Na druhé straně se pochopitelně musím udržovat, abych před publikem vypadala k světu, zjev a zpěv jsou spojené nádoby. I proto, když se ráno podívám do zrcadla, usmívám se, i když mi třeba do smíchu moc není, říkám si, co kdyby mělo paměť? 

Co myslíte, že je v pokročilém věku pro ženu nejdůležitější? 
 

Mít ráda svůj život, jednoznačně. Staré přísloví říká, že člověk je tak starý, na kolik let se cítí a je na tom hodně pravdy. Ve mně je naštěstí stále kus té malé holky, která si chce hrát. Pochopitelně, i na vzhledu záleží, jenže pokud ke kráse nemáte charisma, nikdy tak nezapůsobíte. A naopak, kdo ho má, může mít metrák i dvojitou bradu a stejně to nevnímáte, přijde do místnosti a je nepřehlédnutelný. 

Náš rozhovor je pro Anti aging kliniku, která se snaží oddálit stárnutí, jaký na to máte názor? 
 

Jsem pro všemi deseti! I když, jak jsem řekla, dávám přednost přirozeným cestám, respektuji i jiné, pokud se člověk cítí dobře, je to vždycky pozitivní. Mám kamarádku, která vede salon na prodlužování a zhušťování vlasů a často jí říkám, že máme vlastně podobné poslání – snažíme se dělat lidi šťastnější. A o tom to je.